Mám chuť si tu uchovat, jedno starší sdílení... tenkrát to bylo pro mě, jak to říct, osvobozující, uvolňující, možná takové smíření a vlastně ukotvení prožitku do těla... je to pro mě silný moment jedné rodinné životní události, je to pro mě vzpomínka, kterou si tu chci uchovat...
Tenkrát se zrodila na fb skupina Odvážlivci a tak nějak se vše pokládalo, že sem se mohla vypsat veřejně a přitom do prostoru zdánlivého bezpečného prostoru skupiny kde mě vlastně nikdo neznal...
někdy v roce 2017:
Aby bylo jasno, já jsem spíš srab a né odvážlivec, zbytečně neriskuju, nezkouším své hranice, nepřekonávám sama sebe.
Právě proto mě vždycky překvapí (a jo, neskutečně mi to masíruje ego), když mi někdo řekne "jsi odvážná/statečná". Ale nejsem, to není odvaha vzít do náručí ježka, jít bosa, koupat se ve studené řece a podobně... to není odvaha, je to jen radost ze života. Prostě si ráda užívám tyhle drobné (velké) radosti bytí.....
A pak jednoho dne zjistíte, že váš pětiletý syn má cukrovku.
A je to tu zas, zase slýchám, že jsem odvážná, statečná, silná... jenže pořád nejsem (a tentokrát mi to ani nemasírovalo ego, bylo mi to buřt), já se jen vyrovnávám s tím co mi život přinesl do cesty. A i když hlava to měla a má krásně zpracovaný - vlastně žádná trága, tak budeme mít pravidelný režim (což je vlastně plus), budeme 4x denně píchat inzulín (no jo, to je sakra mínus) a konečně zkvalitníme a ozdravíme náš jídelníček (to je zase velký plus), cukrovka je vlastně v pohodě (může být mnohem, mnohem hůř), nebude mít žádné omezení do života, může dělat vše co dělal (kromě docházky do MŠ, tam se ho bojí - chápu. Budeme spolu, taky fajn) - tak proč to sakra taky nechápou ty emoce???
Nebyla jsem statečná, spíš zoufalá až tragická, nemohla jsem si pomoct, brečela jsem a vlastně jsem nevěděla proč - přece o nic nejde, mám to v hlavě srovnány, je to v pohodě, jsou horší nemoci...
Štvalo mě, že to nedávám, svým zoufalstvím rozhazuju i jeho... někdy dokonce uklidňoval on mě a ne já jeho, miláček. Jednou jsem se před ním sesypala, po několikáté scéně kdy si nechtěl nechat píchnout inzulín, už jsme z toho byli asi i oba vyčerpaní a mě to nějak dohnalo a... poprvé v životě sem brečela tak, že sem u toho sotva popadala dech...
další píchání inzulinu mě uklidňoval dopředu, že to zvládne a já se zase rozplakala, tentokrát dojetím a i trochu smutkem z toho, že on je statečný a silný protože já ne a přitom je to on kdo teď nejvíc někoho potřebuje, někoho kdo tu pro něj bude ať se děje co se děje...
No snažila jsem se, ale prostě jsem nebyla statečná ani silná, byla jsem jeden uzlíček nervů. A i když sestřičky a doktoři byli úžasní, nemocniční prostředí prostě k psychické pohodě nepřidává... No, ono i doma (a to nutno říci, že je okolo nás spousta úžasných lidí, kteří pomáhají, poradí nebo tu jen jsou - a to je někdy taky strašně moc) byl ze začátku kolotoč .... alchymie s jídlem, kolik čeho může, kolik píchnout, přemlouvání, že prostě musíme píchnout a následně, že tohle musí sníst nebo něco jiného, ale musí, ale přesně jenom tohle, víc už nemůže.... byla to celkem výživná cesta, nakonec si všechno si nějak sedne a jede se dál.
Kolotoč už se netočí tak prudce, režim, počítání a píchání zapadá do rutiny běžného dne a cukroušek se dokonce už i píchá sám.
...a nakonec to více méně i ty emoce přijaly...
Prostě to je jak to je a není jiné cesty, než to přijmout a naučit se v tom chodit.
Není to odvaha, je to nutnost, je to život - někdy trpčí někdy sladčí, ale pořád krásný ❤
...
za těch pár let se stalo přesně to co ta hlava věděla hned... už je to pro nás norma, nic zvláštního, nic výjimečného a se všemi vymoženostmi co dia svět nabízí i minimálně omezujícího... prostě sladký život