Podělím se s vámi o ten náš příběh... můj způsob fungování, nad kterým občas sama žasnu, že funguje... vděčná, že když dělám věci po svém a s důvěrou, i když to je naprosto mimo v souladu s nastavením dnešní doby... funguje to.
Už zase všude vyskakují informace pro deváťáky, kam a hlavně jak se připravit a, co si budeme, je to stresující a vybavuje mi, jak jsem to prožívala já.
U nás se dlouho nevědělo, kam, pomalu od sedmé třídy se začíná okolí ptát „kam?“ a když dítko neví, ještě je to pro něj (a tenkrát i pro mě) naprosto vzdálené, daleko. A přesto se objevují už příběhy, jak to jiní řeší už v tomto věku, aby se dostal apod. No haló, proč??
Já volím klid, respekt a je pro mě nejdůležitější, ať je spokojené... přijde vám to scestné?? Mně ani náhodou, život je škola, která nás učí nejvíc, je skvělé mít dobré vzdělávací základy, o tom žádná, ale každý jsme jiný a ten základ potřebujeme postavit trochu jinak a... no věřím že rozumíte, jdem dál , jinak bychom se asi k příběhu samotnému nedostali.
Zkrátka s tímto přístupem, matky co podporuje, ale bez ambiciózního přetěžování... a pak je dítě v devítce... stojíte na prahu a samozřejmě máte svoje zkušenosti, spoustu hlasů za zády, co by se mělo a že už jako ale fakt je čas rozhodnout... a pak to přijde, konečně, možná i proto, že si to samo dítě konečně dovolilo připustit, že je v něčem dobré, že tohle ho fakt baví a nebo prostě jen dozrálo.
A máme směr.
Přiznávám, že v tu chvíli jsem se obávala, že můj přístup teď bude překážkou, přepadne mě obava, že tohle jsem měla opravdu řešit dřív a podporovat ho v tom směru víc, všechny přípravky daných oborů jsou už samozřejmě plné.
A přesto... v rámci kroužku, kam chodí, si ho vezme paní učitelka pod křídla a připravuje ho ve svém volném čase.
Minuly nás velké výdaje za doučování, přípravky a podobně. A hlavně stres s tím spojovaný.
A dítě září, je spokojené a první milník zvládlo.
Je na škole, kam chtělo nejvíc.
No a co si budeme, zase přijde obava, co když to nakonec pro něj bude jiné, než si představovalo, že když se z koníčku stane pravidelná rutina, přestane ho to bavit a co hůř, co s ním udělá, že v něčem, v čem byl celý život ten šikovný, to, co mu šlo, to, co byla jeho přednost, se ukáže, že v tomto světě přestane platit??
Tolik obav my rodiče máme, že. Jo, všechno to tam bylo v menší až větší míře, ale vždy to bylo zalité tou vírou v dítě samé a že vše bude, jak má. Že ať to bude, jak to bude, je to obrovská životní zkušenost a to platí stále.
A dějí se zázraky.
Jsem neuvěřitelně hrdá matka, jak je dítko ve škole snaživé. Šťastná, že i když vidím, jak maká, je šťastné. Dělá něco, co miluje a dělá to s takovým nadšením.
Bože, ani nedokážu popsat, jak jsem za to ráda. Tohle je pro mě životní cíl, pro mé (a přála bych to všem) děti. Dělat to, co je baví, to, co je to jejich a pak ten výsledek jde skoro sám.
Jsem si vědoma, že se nám povedl velký zázrak, jsem vděčná, že jsme si jím propluly bez velkých stresů... jde to, chce to věřit, věřit dítěti, co už přestává být dítětem, že i když rozum říká něco, ono ví nejlíp, co, a kdyby se ukázalo, že nakonec bude dělat úplně něco jiného, tak co... teď je šťastné v tom, co dělá, a to je životní výhra.
